Pokud bychom měli méně deformované neformální pravidla, předběhnout by se nedalo.
Autor byl ministrem financí, působí jako prezident ekonomického think-tanku MESA 10
V poslední době si znovu a znovu uvědomuji, že všechno, co se kolem nás děje v letech, ale zejména během posledního pandemického roku, potvrzuje klasickou poučku institucionální teorie o důležitosti neformálních pravidel.
Institucionální teorie říká, že úspěšné země jsou ty, které mají správně a efektivně fungující instituce, tedy pravidla hry, zejména takové, které zajišťují ochranu svobody, soukromého vlastnictví, lidských práv, férové a spravedlivé soutěže a dále rovnost šancí a příležitostí, vymahatelné spravedlnost, ochranu slabších a znevýhodněných a podobně.
Máme nejlepší ústavu a nefunguje to
Pravidla se dělí na formální a neformální. Formální pravidla jsou většinou psány a mají formu právních či vyhlášek.
Součástí formálních pravidel jsou i instituce, které mají dohlížet na jejich tvorbu, změnu, implementování, kontrolování, dodržování či vynucování, tedy vláda, parlament, policie, soudy, prokuratura, úřady, kontrolní orgány a podobně.
Neformální pravidla jsou ty nepsané normy chování, které lidé nedodržují proto, že by byly vynucované státem (jako ty formální), ale proto, že jsou s nimi vnitřně ztotožněni a považují je za správné.
Neformální pravidla jsou většinou nepsaná morální a etické normy, ale například i křesťanské Desatero, které sice je psané, ale není státem vynucované.
Hlavním problémem je, že neformální pravidla mění velmi pomalu a spíše přes výměnu generací jako změnou postojů a chování již existujících lidí. Jejich setrvačnost je obrovská.
Jak řekl bývalý britský premiér Gordon Brown, „co se týče právního státu, prvních čtyři sta let je nejtěžších“.
A kámen úrazu je v tom, že můžete mít ty nejlepší formální pravidla, ale pokud jsou neformální pravidla deformované a jsou v rozporu s těmi formálními, tak to nemůže opravdu dobře fungovat.
